Tento článek je původně dopisem pro členky konference h.a.m. - hnutí za aktivní mateřství...

Podnětem pro to napsat na téma narození byl mail od mé přítelkyně, která ještě děti nemá, není členkou h.a.m. Poslala mi odkaz na článek o úmrtí dítěte po domácím porodu, s tím, že jí jej přeposlala jiná kamarádka, odpůrkyně domácích porodů, a poprosila mne, ať se k tomu vyjádřím, aby si mohla udělat názor.

Je mi velice líto toho, co se stalo a cítím, že je to taková velká výzva  - pro nás pro všechny...
Cítíme se opět (osobně?) dotčeny nevhodnou reakcí médií, bojíme se, že opět došlo k negativnímu ovlivnění názoru veřejnosti...co se týče přístupu k normálním porodům. Toto je však případ jedinečný, setkává se tu několik zásadních témat života, postojů...

Dovolte mi, abych byla osobní:
Začnu trochu z dálky
 Když bylo mému prvnímu dítěti něco málo přes půl roku, vyprávěla mi moje maminka o jedné své známé, která porodila miminko v porodnici,
(v místě, kde jsem sama rodila, avšak zřejmě několik let přede mnou). Tam jí záhy po porodu řekli, že dítěti musí poskytnout zvýšenou péči, protože jeví známky akutního onemocnění. Když se po několika hodinách po převozu na novorozenecké oddělení ptala, jestli miminko dostane k sobě, odpověděli jí, že jej museli převézt do jiné nemocnice, což jí nikdo před převozem neoznámil atd ...atd že miminko zemřelo se dozvěděla až po delší době ...atd atd. Dostalo mně to.
 Před narozením mého druhého dítěte jsem se seznámila podrobně s různými průběhy a fyziologií porodu a nejvíc mi dodalo důvěry v přirozenost procesu přečtení porodních příběhů z knihy Iny May Gaskin. Psaly je ženy, které při rození provázela buď Ina May, nebo některé z jejích kolegyň. Mají jedno společné - respekt ze života, určitou nespoutanost, prodchnuté spiritualitou, upřímností, opravdovostí. Ina May se v knize zároveň věnuje všem komplikacím, které mohou při porodu nebo po něm nastat - prostudovala jsem je, zhodnotila, které by se mně - nás mohly týkat a rozvážila jsem, co by se dalo nedalo dělat. Moje druhé miminko jsme tak porodili s manželem doma, (bydlíme od nejbližší porodnice vzdálení cca 25 min jízdy).
 Ráda bych k tomu podotkla důležitou souvislost: - Ině May se narodilo několik dětí (myslím, že jich má pět, teď si nejsem docela jistá) a druhé nebo třetí dítě se narodilo předčasně, na cestě, kdy celá jejich Karavana mířila do míst, kde se plánovali usadit. Žilo jen několik hodin, a zemřelo jí v náručí. V knize Spiritual Midwifery - teď jí nemám u sebe, takže si ten příběh nemohu přesně připomenout a sděluji z něj víceméně svůj dojem - Ina popisuje svou bolest, zhodnotí příčiny svého předčasného porodu (mj. nedostatečnou výživu v průběhu cesty a diagnózu miminka, které bez přístrojů nemělo sebemenší naději) a poděkuje za tuto zkušenost, která jí umožnila naplno prožít, jaké to je, ztratit své, sotva narozené, dítě. Zmiňuje se o tom, že je vděčná za to, že se to stalo právě jí, jí, která se rozhodla ženy provázet při porodech a že touto zkušeností tedy nebude třeba muset projít znovu u porodu jiné ženy...s čímž by se dle svých slov vyrovnávala mnohem hůře.
Podobnou zkušeností prošla Ivana Königsmarková, když v práci upadla a poté předčasně porodila miminko, které navzdory péči zemřelo. Měla možnost se s ním setkat, být v jeho blízkosti a rozloučit se...Obdivuji její schopnost se s takovou situací vyrovnat - je to dle mého jakési plné osobní zasvěcení do mystéria zrození a smrti.
 Když se vrátím k sobě, díky tomuto příběhu miminka z Prahy 8, který se nás teď tak moc dotýká, jsem si uvědomila, jak je naprosto důležité být si vědomi různých věcí - položily jsme si někdy otázku, jak bychom si přály, aby naše dítě zemřelo, pokud by mu to bylo dáno - pokud by mělo vadu, která nebyla odhalena?
Když přemýšlím nad odpovědí na tuto otázku, myslím, že každá žena, která se rozhoduje rodit doma, nad tím musela uvažovat, zda důvěřuje zdravému procesu, a nevkládá plnou odpovědnost za život svého dítěte do rukou nějakého dalšího člověka... Pro mne osobně - si myslím - by bylo mnohem větší trauma, kdyby se mi stalo to, co mamince v porodnici z příběhu na úvod mého dopisu, než kdyby dítě - navzdory očekávání, že je zdravé - zemřelo po porodu doma na těžkou vadu, neumožňující mu samostatný život.

Trochu odvážná otázka - máme Týden Respektu k porodu - mohli bychom mít i týden Respektu k přirozenému umírání?
 Jak se pořád přesvědčujeme, naše společnost - mluvím o ČR -  se bohužel nachází ve stavu jakési paniky, ať už k tomu přispívají média, postoje lékařů a "odborníků", které v nich zaznívají. Vím, že to vyzní hodně naivně a idealisticky, ale TY INFORMACE, prospěšné zdravým porodům tu JSOU a moc ráda bych projevila svou vděčnost všem, kdo na tom pracujete, že pokud to tak nazvu - k osvobození porodů - podle mně dochází v čím dál větší míře - a není tomu tak zásluhou hlavních médií, ale zjasněním vědomí matek, které rodit jdou, stává se z toho téma nikoliv kontroverzní, ale běžné... a tak pojďme svou energii soustředit na to, aby maminky - ať rodí kdekoliv - měly všechny informace a tímto směrem vzdělané odborníky po ruce! Těžko si dovedu představit, že si literaturu typu Iny May Gaskin (a pohledem na knihkupectví Amazon zjistíme, že odborné literatury na téma normálních porodů je veliké množství) budou většinově současní porodníci a asistentky pořizovat a studovat. Ale kdyby byly normálně dostupné - nejen těm, kdo umí anglicky - pojďme překládat o sto šest, povzbuzujme vydavatele,... v tomto ohledu mírně stagnujeme, ženy!  Výtisky Stadelmann rozebrány, zájem o Inu May na její přednášce byl obrovský, ale kniha (měla být vydána v čestině a již několikrát se to odložilo,..řekněme si o pomoc! Je to hrozně těžká práce! (Proč třeba zanikl časopis Aperio, proč tomuhle umírajícímu miminu se nedostalo medializace alespoň v této h.a.m.í konferenci?).
Děkuji ještě jednou všem, kteří prostě jdou a dělají věci opravdově, jako je Ivana a (nemusím Vás všechny jmenovat, že? ) a myslím na rodiče a miminko, které nám takovou lekci dali - kéž svou zkušenost mají možnost co nejlépe zpracovat a je jim lépe, aby cítili podporu (může se to k nim dostat jinak než touto formou?).
S úctou Eva